Paměti opičáka

Román Ahvide pasteet (2022) je stylizován jako paměti opičáka Erga, které měl autor knihy, estonský spisovatel Tõnis Tootsen, pouze dešifrovat, přepsat a opatřit vysvětlujícími poznámkami pod čarou. Ergo vyrůstá v rodině polidštěných šimpanzů a postupně se lidem čím dál tím víc přibližuje, setkává se s nimi, učí se číst a psát – a navzdory tomu stále zůstává příslušníkem nižší kasty a k lidské společnosti si rovněž vytváří kritický odstup. Ahvide pasteet se žánrově pohybuje mezi satirou, sci-fi, fiktivními memoáry, společenskokritickým komentářem a filozofickým zamyšlením nad tím, co vlastně znamená být člověkem.

Román se neodehrává v typicky „postapokalyptickém bezčasí“; významnou – jakkoli alegoricky jemně zastřenou – roli v něm totiž hraje rovněž estonská historie. Na pozadí příběhu je zachyceno období přibližně od 80. let 20. století do nového tisíciletí, tedy mimo jiné tzv. druhá sovětská okupace (1944–1991), její konec a proměna Estonska po obnovení nezávislosti. Ergo vzpomíná na školu, rodinu, vojenské prostředí, sovětskou (či tedy v románu „rudopičáckou“) mentalitu i na dobu, kdy se překotně měnily společenské normy – mnohdy však na úkor společensky níže postavených opic, kterým se za dřívější garnitury a vlády jejich druhu nemuselo vést špatně a které dějinný zlom a návrat lidí k moci vnímají jako katastrofu.

Pohled „polidštěného opičáka“ je zásadní při vytváření kriticko-satirického tónu knihy: Tootsen prostřednictvím zvířecího vypravěče komentuje politiku, války, peníze, společenské hierarchie, náboženství, školství i lidskou potřebu neustále něco vlastnit a ovládat. Perspektiva opice autorovi umožňuje otevřeně odhalovat absurditu, násilnost či směšnost lidských zvyků, chování a celkově „civilizace“ a poukazovat na to, jak přirozeně je sami přijímáme. Tootsen používá svět opic jako zrcadlo: opice se snaží pochopit člověka a člověk při četbě znovu přemýšlí o sobě samém. Ahvide pasteet tak ukazuje svět ovládaný lidmi jako něco obdivuhodného, směšného i děsivého současně.

Jan-Marek Šík

Foto: Petra Antalová

Jan-Marek Šík

(1988) vyštudoval švédčinu a fínčinu na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity, baltistiku a teóriu rozprávania na Filozofickej fakulte Masarykovej univerzity a vydavateľskú a edičnú prax na Filozofickej fakulte Palackého univerzity. Pôsobí ako lektor v Ústave jazykovedy a baltistiky FF MU, kde vyučuje škandinávsku, fínsku a estónsku literatúru. Je zakladateľom a šéfredaktorom vydavateľstva Via Baltica špecializovaného na preklady z literatúr Estónska, Lotyšska a Litvy. Píše fantasy knihy pre mládež (Rituál a Trojice vydal Host) a hrá na basovú gitaru v metalovej kapele.